Dědicové mlynářské slávy

První lidé se poblíž dolního toku dnešního Únětického potoka v místech Trojanova mlýna usídlili v neolitu, za dob prvních Přemyslovců tudy vedla obchodní stezka a mlýn zde postavili už ve 12. století. A v minulém století klapaly na posledních třech či čtyřech kilometrech potoka mlýny dokonce čtyři: Roztocký, Spálený, Tůmův a Trojanův. Další dva mlely v Úněticích.

Starý roztocký tzv. malý mlýn patřil k prvním usedlostem v obci, jak dosvědčuje i pětka na popisném čísle. Nejstarší záznam o mlýně je z roku 1713, kdy patřil rodině Vlčkových. Od roku 1826 změnil mlýn v krátké době čtyřikrát majitele, až jej v r. 1838 za 6 tisíc zlatých koupili manželé Jan a Barbora Láblerovi. Mlynář Jan Lábler byl zřejmě posledním roztockým rychtářem anebo též prvním roztockým starostou. V roce 1851 je totiž uváděn jako rychtář, ale podle zákona z r. 1849 byla v čele obcí již volená obecní zastupitelstva a v jejich čele stál starosta.

V roce 1856 mlýn od mlynáře Jana Láblera odkoupil říšský poslanec a advokát JUDr. František Augustin Brauner (1810-1880) a přebudoval jej pro svou rodinu na letní sídlo. Později zde strávila část svého života malířka Zdenka Braunerová (1858-1934), a jejím přičiněním se starý mlýn stal významným kulturním centrem. Hosty zde byli mnohokrát sochař František Bílek, básník Julius Zeyer, divadelní kritik František X. Šalda, Miloš Marten-Šebesta, ale i přátelé paní Zdenky z jejích cest po Francii, jako například sochař Auguste Rodin nebo spisovatel Anatole France. Po smrti F.A.Braunera přešel majetek na jeho syny - Bohuslava, který byl významným chemikem, spolupracovníkem Mendělejeva, a Vladimíra, který působil jako uznávaný advokát v Praze, a na dceru Annu, provdanou Bourges, zatímco Zdena si dala postavit vlastní ateliér.

Zdenka Braunerová                      

V roce 1981 byl mlýn renovován a upraven pro potřeby Středočeského muzea. Rekonstrukce proměnila ruinu v ozdobu dolních Roztok. Má jen jedinou vadu: mlýn je nejslabším článkem protipovodňové ochrany. Ohrozila by jej "z první vody" jak vzedmutá Vltava, tak rozvodněný Únětický potok. Ostatně již z roku 1872 je záznam o tom, jak ze zatopeného mlýna pomáhal zachraňovat Zdeňku Havlíčkovou (dceru K. Havlíčka Borovského) sám pan poslanec František Brauner.

Roztockým není třeba připomínat, kudy se Spálenému mlýnu, ani to, že mohou zvolit cestu buď po upravených chodnících Tichého údolí, nebo romantikou Svojsíkových sadů a podle potoka až k Maxmiliánce. Sluší se jen připomenout, že za Maxmiliánkou a Kolibou už začíná chráněné území Roztocký háj - Tiché údolí. Mnozí návštěvníci to stále neberou na vědomí a chovají se tam právě tak, jak je v přírodě u nás pohříchu běžné. A přidáme ještě jednu radu: po dešti za Maxmiliánku jen v hodně vodotěsném obutí. Úsek od Koliby ke Spálenému mlýnu se mění po pořádném lijáku v bahnitou polní cestu. Spálený mlýn (Spáleník) sloužil svému původnímu účelu za dob monarchie a jen krátce. Postavil ho v letech 1786-87 suchdolský hostinský J. Burda. Mlýn byl v provozu pouze několik měsíců, když z neznámých důvodů vyhořel a začalo se mu říkat Shořelý mlýn. V roce 1813 byl sice obnoven, ale pro svou nevýhodnou polohu živořil, často měnil majitele, až byl v roce 1849 přestavěn na továrnu na mýdlo a svíčky. V roce 1880 pak za podezřelých okolností znovu vyhořel. Byla zde pak zřízena pekárna. V roce 1904 pak vyhořel potřetí, tentokrát po úderu blesku. Po první světové válce (v roce 1919) v něm byla zřízena pražírna ječmene. Dnes slouží budovy svým obyvatelům, i když hlavní sídlo někdejší továrny spíše chátrá. Vypadlé tabulky v oknech nesvědčí o zvláštní péči, také hustě zarostlá zahrada přináší určitě méně užitku, než poskytovala někdejším mlynářům, a plot poznáte už pouze podle rozpadajících se zděných sloupků. Ani okolí není právě vzorně upraveno - i když mnohde začíná Praha ještě hůř. U Spáleného mlýna jste totiž vstoupili na půdu hlavního města.

Kolem Spáleného mlýna můžete zamířit do staré části Suchdola anebo dál proti proudu potoka. Za dvě nebo tři minuty chůze minete v křoví ukryté skromné trosky druhého z mlýnů, Tůmova. Jméno nese podle Josefa Tůmy, který ho koupil po smrti mlynáře Karla Trojana v roce 1830. Původně se však jmenoval Zadní mlýn a byl založen Filipem nebo Jiřím Trojanem okolo roku 1730, neboť starý (přední) mlýn Trojanův svou kapacitou nestačil. Mlynář Fr. Tůma založil později nadaci ve prospěch nemajetných suchdolských dětí. Tůmův mlýn stihl osud podobný Spáleníku - rovněž vyhořel a byl posléze adaptován k bydlení. Po druhé světové válce musela být zchátralá budova stržena. Kdo o mlýnu neví, projde bez povšimnutí. A přece stojí za to přebrodit či opatrně přejít k ruinám. Třeba jen pro to, aby si člověk uvědomil, jak fantastickou sílu má příroda a jak pomíjivé je (mnohdy naštěstí) lidské snažení. Nad zbytky stěn mlýna zcela převzal vládu angrešt a někdejší náhon a rybník připomíná už jen slepé rameno potoka, které je bránou do klukovského ráje. Zajděte si tam. Za pár let už bude Tůmův mlýn připomínat jen orientační tabulka turistické stezky.

Zato poslední z mlýnů, Trojanův, uvidíte už zdaleka. Na jeho místě se mlelo obilí už v polovině 12. století a okolí bylo nepřetržitě osídleno již od časů neolitu (5. tisíciletí před letopočtem). Již za dob prvních Přemyslovců vedla tudy stezka, tzv. dlouhá cesta (via magna), která spojovala hradiště na Levém Hradci s Pražským hradem a směřovala dále snad až do severských zemí. A ještě jednou vstoupil Trojanův mlýn do historie. Na počátku 70. let si ho vybral k natáčení televizního seriálu Byli jednou dva písaři režisér Ján Roháč. Místa úmyslných experimentů a nechtěných dobrodružství pařížských písařů, pánů Františka Diviše Bartoloměje Bouvarda a Justina Romana Cyrila Pécucheta (v Čechách známějších pod občanskými jmény Jiří Sovák a Miroslav Horníček), většinou ještě pohledem přes plot nebo přes vrata poznáte, i když mlýn jeho poslední majitelé proměnili v zemědělskou usedlost.

Za Trojanovým mlýnem máte na vybranou. Cestou přímo mezi buližníkovými skalami se dostanete k prvním únětickým domkům, pěšina vpravo vede na Holý vrch a stezka vlevo podle Kozích hřbetů směřuje k suchdolské kapli sv. Václava, kterou mlynář Trojan ve špatném stavu koupil, opravil a nechal znovu vysvětit. Anebo se můžete vydat zpátky a cestou přemýšlet třeba o tom, kolik užitečné energie dokázali naši předkové vydolovat energie z té čile se valící bystřiny, které dali jméno podle Únětic.