Tajuplný vrch Řivnáč a jeho kultura

V místech, kde řeka Vltava ladným obloukem opouští Žalov, týčí se černé skalisko vrchu Řivnáče. V pozdní době kamenné (eneolitu) zde bývalo významné tzv. výšinné sídliště. Zbudoval ho zde lid s kulturou, jejímž poznávacím znakem se staly hliněné nádoby s neobvyklým "rohatým" uchem ve tvaru půlměsíce, vyčnívajícím oběma hroty vysoko nad okraj nádoby. Tato kultura dostala svůj název podle tohoto skalnatého vrchu - kultura řivnáčská.

V minulém století zde bývalo bohaté archeologické naleziště se silnou kulturní vrstvou. Nejintenzivněji zde kopal v letech 1881-83 roztocký lékař MUDr. Čeněk Rýzner. Jak napsal do Památek archeologických, kde výsledky svého bádání publikoval, "rozhodl se (na vlastní náklady) pastviště řivnáčské až na skálu rozkopati". Bohužel archeologie byla tehdy ještě v plenkách, a tak záznam nálezových okolností neodpovídá dnešním požadavkům. I tak však Rýznerův pečlivý průzkum přinesl množství zajímavých poznatků. Spolu se skupinou dělníků postupně odstranil a prosel veškerou ornici z řivnáčské skály a prozkoumal i 5 m hlubokou odpadní jámu se silnou vrstvou popela, jakési prehistorické smetiště. Nalezl množství předmětů kamenných, kostěných i keramických. Kamenné předměty byly na vysoké úrovni řemeslného zpracování, ale ještě pozoruhodnějčí jsou výrobky z paroží (dančích, jeleních a srnčích), zubů (medvědích, koňských, vydřích a tchořích) a dalších kostí - zaječích, vepřových, ale ovšem i lidských! Rýzner zde nalezl totiž také dvě lidské kyčelní kosti provrtané v oblasti kolen. Zatímco komise lékařů a přírodozpytců vyslovila domněnku, že se jedná o lyžiny prehistorických sáněk, Rýzner byl v tomto ohledu skeptický a domníval se, že má před sebou doklad výkonu útrpného práva - mimořádně bolestivého vrtání kolen delikventa. Nalezl též několik amuletů, zhotovených mimo jiné z článku malíčku lidské ruky. Odkryl zde též pozůstatky obytných - tzv. kůlových staveb - základem jejich nosné konstrukce byly mocné dřevěné kůly zapuštěné do terénu. Stopy po nich jsou dnes pro archeology skvělým vodítkem. Některé chaty byly zahloubeny do terénu (polozemnice), měly podlahu z hliněné mazanice, která se v místech ohniště vypálila a tím se konzervovala. Sídliště těžilo z příznivé konfigurace terénu - bylo přístupné jen z jižní strany, z ostatních ho chránil strmý skalnatý sráz. Ochranu hradiště ještě na východní a západní straně umocňovaly valy. Jádro hradiště ovšem nebylo na samotném vrcholu skály, ale na plošině mírně se svažující k východu v délce 96 a šířce 32 m. Celková plocha hradiště je asi 1 700 čtverečních metrů. Rýznera velmi zaujaly již zmíněné nezvyklé keramické nádoby (ještě vyráběné bez hrnčířského kruhu) s uchy ve tvaru býčích rohů (ansa cornuta) a v podobě měsíčního srpku (ansa lunata). Ty se staly poznávacím atributem keramiky této kultury.

Podobné výšinné sídliště řivnáčské kultury bylo později vykopáno ve Vraném u Slaného a také na známé ostrožně "Na zámkách" v Praze-Bohnicích (naproti Sedlci). Z dalších asi třiceti sídlišť této kultury uvádím alespoň nejznámější - v Bylanech u Českého Brodu, na vrchu Homolce u Stehelčevsi a v Praze-Šárce. Z nejnovějších výzkumů je významný nález řivnáčské kultury v lokalitě Na zabitém u Turska, odkrytý v rámci předstihového archeologického výzkumu (1998) před výstavbou druhé kazety velkoskládky Úholičky (Regios). Z 57 prozkoumaných objektů 13 jistě náleží kultuře řivnáčské a dalších 6 pravděpodobně také. Tyto pozůstatky řivnáčské kultury byly nalezeny na nejvyšší poloze - s dokonalým výhledem na řivnáčské hradiště. Vztah tohoto sídliště k hradišti Řivnáč se zdá zcela evidentní. Vzdálenost mezi oběma body je pouhých 1850 m - lze se tedy oprávněně domnívat, že zde existovalo "optické" spojení, např. pomocí kouřových signálů. Jižním směrem od Řivnáče zas byly objeveny pozůstatky řináčské kultury na staveništi H-systému ve Velkých Přílepech. Vzájemná propojenost těchto lokalit se přímo nabízí, byť ji na základě pouze torzovitých archeologických výzkumů nelze stoprocentně prokázat. K tomu možná dospějí až další generace archeologů. Hroby se zachovaly jen výjimečně, neboť převažovaly pohřby žárové před kostrovými.

Řivnáčská kultura patří do mladšího eneolitu a je zatím zaznamenána asi na 200 katastrech obcí, z toho jsou 3 desítky strategicky dobře umístěných, tzv. výšinných sídlišť. Nejvyspělejší centrum této kultury se vytvořilo v oblasti pražsko-slánské. Na základě tzv. radiokarbonové metody byla její existence zařazena asi do období 3 000 - 2500 před n.l. Kromě typických nádob s měsíčkovitými či rohatými uchy se nacházejí v této kulturní vrstvě některé další druhy amfor a zásobnic. Jsou to zejména tzv. kulovité amfory, nalezené na Řivnáči, v Šárce a Černošicích. Archeologové proto rozlišují dva stupně řivnáčské kultury - jednak podle výskytu kulových amfor a také podle drobných tvarových a ornamentálních změn na keramice. Záhadou samou o sobě jsou rohatá ucha nádob, která neměla ani tak praktický, jako spíše náboženský a rituální význam. Byly totiž nalezeny i kamenné idoly a keramické rohaté idoly nasazované na žerď, zoomorfní nádobky a plastiky.
Při výrobě nástrojů ještě převažoval kámen, nicméně byla známa již také měď, používaná spíše na výrobu drobných ozdob. Byly nalezeny také obřadní bubny. V jistém období existovala současnost kultur řivnáčské s kulturami šňůrových a zvoncových pohárů. Zda tyto vlivy byly bezprostřední příčinou jejího zániku není jasné.

Udělejte si někdy výlet na Řivnáč. Je z něj mimo jiné i překrásný výhled do okolí. Při dobré viditelnosti uvidíte nejen novou tabulovou horu Regiosu, ale i Říp a České středohoří - stejně jako lidé s řivnáčskou kulturou, kteří zde před šesti tisíci lety žili.