Vrch, který nebyl vždycky holý

Geologové by vás poučili, co jsou buližníky, přesněji, dokonce asi i s chemickým složením, ale to není pro naše vyprávění nutné. Řekneme si jen to, že buližník je složen ze schránek primitivních mořských organismů, které se po milióny let ukládaly na dně. A právě z buližníků jsou tvořeny skály Kozích hřbetů a Holého vrchu.

Kozí hřbety

Před nějakými 700 milióny let se totiž ve středních Čechách rozlévalo moře. O mnoho miliónů let později moře ustoupilo a krajina se poněkud již podobala dnešní. Svým směrem se začala k severu ubírat také Vltava. Původně ovšem Vltava tekla asi o tři kilometry dále k západu než dnes a Únětický potok do ní ústil kdesi v prostoru mezi dnešními Kozími hřbety a Holým vrchem. Postupně se však řeka začala zařezávat do podloží a přesunula se do dnešního koryta, které vyhloubila do podoby kaňonu. Únětický potok se tak prodloužil asi o tři kilometry a také on vytvořil v sedimentech zářez mezi pevnějšími buližníkovými skalami. Tak vznikla dnešní podoba Kozích hřbetů a Holého vrchu.

Kolem Únětického potoka se nanášely nové náplavy a na závětrnou stranu Holého vrchu vrstvy spraší. Na jihovýchodním svahu pod Holým vrchem dnes na těchto spraších rostou porosty kavylu, což je typická stepní, ostrá a odolná tráva, dobře vzdorující větru a tepelným výkyvům.
V prostoru nad Holým vrchem, na rozhraní roztockého, únětického a žalovského katastru, byly zhruba před 120 lety dr. Čeňkem Rýznerem nalezeny desítky koster z období 1. poloviny 2. tisíciletí před naším letopočtem a nálezy pozůstatků jejich kultury, později označené jako kultura únětická. Již tehdy tudy vedly staré obchodní stezky, jimiž proudil směnný obchod. Do prostoru budoucích středních Čech se dovážel jantar, zlato a zvláště měď, potřebná pro výrobu bronzových nástrojů. Osady únětické kultury znaly již pokročilou společenskou diferenciaci a dělbu práce. Dnes jsme schopni zrekonstruovat, jak vypadala jejich obydlí (obdélníkové domy až 6x20 metrů rozsáhlé na nadzemní kůlové konstrukci), keramika s typickými ornamenty a nástroje (z prostoru u Kozích hřbetů se dochovala třeba řada bronzových dýk). Odryta byla také skupinová i rituální pohřebiště tehdejších obyvatel a jejich skladištní jámy na potraviny.

Novodobá historie Holého vrchu a jeho okolí se píše od doby, kdy se rozrostly osady v jeho bezprostředním okolí. Největší vliv na vzhled vrchu měl růst Suchdola, původně zastávky na tradiční obchodní "přemyslovské" cestě, spojující Levý Hradec s novým střediskem moci Přemyslovců na Hradčanech. Panský dvůr vznikl na Suchdole již někdy po roce 950, první písemný doklad je o sto let mladší (1045). Za vlády Karla IV. (asi v letech 1360-1380) se změnil v kamennou stavbu, ale za třicetileté války byl vypálen a v jeho sutinách přežila jako v nouzovém obydlí jediná rodina. Záhy poté byl však převeden do majetku emauzských benediktinů spolu s celým 243 hektarovým panstvím a nastala doba velkého rozvoje. Mniši, kteří spravovali panství až do roku 1932, se věnovali v 18. století zejména zemědělství, či přesněji chovu ovcí. A tehdy přišel vrch o svůj porost a posléze k pojmenování Holý. Na vzkvétajícím suchdolském dvoře a později na dalších usedlostech starého Suchdola chovali stahlavá stáda. V době Josefa II., tedy před zhruba 220 lety, se popásalo na stráních kolem Suchdola na 2000 skopců. Kdo znáte ovce, dokážete si představit rozsah spouště. Nejoblíbenější pastvou ovcí byly právě stráně kolem Holého vrchu, který generace skopců dokonale "vyholily". Následky zachytil věrně na svých obrazech (třeba na známé "Selské jízdě" z doby kolem roku 1850) Adolf Kosárek. V téměř dokonale holé podobě poznal vrch na svých cestách také Mikoláš Aleš, který zde na suchdolském dvoře, který tehdy byl ve správě nájemce Alexandera Brandejse, v letech 1877-1879 žil. Jedna z vyhlídek z Holého vrchu dodnes nese Mistrovo jméno.

Nový porost Holého vrchu je tak sotva stoletý. Jen velmi pomalu se na svazích zachycovaly první stromky a vlastní skalnatý ostroh zůstává holý stále. Změnilo se také jeho okolí. Mistr Aleš by se asi s hrůzou odvracel ze "své" vyhlídky při pohledu na chatařskou kolonii pod Horoměřicemi a jeho vrstevníci by sotva pochopili, kolik odpadu po příštích generacích může vzniknout. Ještě, že starou skládku pozvolna zakrývá nový porost a zpevňuje neklidné svahy, pod nimiž jsou ukryty poklady roztocké a únětické kultury 20. století.

Holý vrch - pohled na Prahu