Roztocký zámek

Existence vodní věžové tvrze ze 13. nebo 14. století je doložena archeologickým výzkumem provedeným v nádvoří zámku a nepřímo i písemně - v nejstarším dochovaném textu o existenci Roztok z roku 1233. Jen o málo mladší zprávu (z roku 1296) máme o opatském domu s poplužním dvorem, který vlastnil břevnovský klášter až téměř do konce 14.století.

Ve druhé polovině 14. století přechází roztocké feudální sídlo do rukou pražského patriciátu. V letech 1360 - 1374 ho vlastnil například staroměstský měšťan Šimon Bohuslavův Olbramovec, syn zakladatele špitálu U Milosrdných v Praze. Vdova a dědička po něm, Markéta, se dva roky po smrti svého muže podruhé provdala, a to za Eberharda z Remeše. Po jeho smrti v roce 1381 přejímá tvrz jeho bratr Reinhard, který tvrz dal zbořit a na tvrzišti vybudoval palácovou stavbu, z níž se do dnešní doby zachoval arkýř gotického presbyteria kaple se svorníkem žebrové klenby, na níž je jeho znak a uvnitř polí silně poškozené fresky evangelistů. Základní koncepce tvrze se od jeho dob však příliš nezměnila.

Ve svou následujících stoletích se na roztocké tvrzi vystřídalo několik desítek majitelů, z nichž většina nepodržela svou moc nad panstvím déle než deset let. Na delší dobu se vlastnictví ustálilo po roku 1565, kdy Roztoky, ale i Husinec, Řež a Hradec koupil podnikavý hejtman Slánského kraje, rytíř David Boryně ze Lhoty. Tvrdý a finančně úspěšný feudál přestavuje tvrz na pohodlný dvoupatrový renesanční zámek s arkádovým ochozem. Z té doby pocházejí i fragmenty fresek a dřevěný malovaný strop v prvním patře zámku. Davidův syn se účastnil stavovského povstání a po jeho porážce byl v roce 1623 zřejmě donucen Roztoky prodat císařskému místodržiteli v Čechách knížeti Karlu Lichtenštejnovi. Roku 1639 švédská vojska roztocké panství silně poškodila, takže musela být provedena i generální oprava zámecké budovy. K dalšímu poškození zámku došlo při selské rebelii v roce 1775, kdy nevolníci vydrancovali roztockou kapli na zámku.

V 17. a 18. století byly provedeny stavební zásahy, které pozměnily především vnější vzhled zámku. Toho se nejvíce dotklo snesení druhého patra paláce a věží a úprava věžičky arkýře. Nově byl upraven i vstup - padací most byl nahrazen kamenným, valeně klenutým o dvou obloucích. Dnešní podoby nabylo i nádvoří: zděné arkády jsou zbudovány podél celého obvodu, v přízemí jsou zaklenuty plackami, v patře plochostropé, s příčnými klenebními pasy. V soudobých intencích byly upraveny i některé interiéry, zejména za použití štukových výzdob stropů, jak je možno dnes vidět v místnosti 1. patra severozápadní části. V barokním stylu byl zbudován i komplex hospodářských budov v těsné blízkosti zámku, zčásti však na starších základech, jak lze usuzovat podle pozdně gotických sklepů.

Roku 1803 prodává statek Alois Lichtenštejn profesoru práv v Praze Josefu Maderovi a jeho zeti, také právníkovi, Josefu Löhnerovi, za 200 tisíc zlatých. V roce 1839 koupili statek manželé Lederovi, kteří přispěli také svým vlivem k postavení silnice a železniční trati podle Vltavy přes Roztoky směrem do Kralup a dále až do Drážďan.

V 19. století byl částečně upraven arkýř vsazením nových oken bez kružeb, byla odstraněna většina renesančních ostění a upraveny některé vnitřní prostory. Byl otevřen také vstup do západní části zámku.
Posledn ích úprav se zámek dočkal v nedávné době. V roce 1948 byl zámek a celý velkostatek znárodněn a dalších deset let zcela zdevastován. Zachráněn byl zásluhou členů Vlastivědného odboru při Osvětové besedě v Roztokách. Úsilí nadšených amatérů v letech 1957-1961 změnilo c hátrající budovu do podoby, v níž mohla být opět zpřístupněna veřejnosti a v jejích prostorách bylo slavnostně otevřeno Okresní muzeum. Náznakově byl upraven i původní vnější vzhled v podobě 18. století, včetně vodního příkopu. Hospodářský dvůr byl parkově upraven a ze zahrady jedné z vil v roztockém Tichém údolí sem byl přemístěn bronzový odlitek antické sochy boha Herma s malým Dionýsem. V parku byly instalovány sochy Hedviky Zaorálkové, žijící a tvořící v Roztokách.